VID  (aspekt)

Základní

1. V obecné jazykovědě označuje mezinárodní termín aspekt více či méně silně gramatikalizovanou kategorii slovesa, která vyjadřuje netemporální časovou dimenzi děje/stavu vyjádřeného slovesným lexémem; proto se mluví o slovesném vidu. Ačkoli je aspekt / slovesný v. tradičně spojován se slovanskými jaz., objevují se jeho významové obdoby i v jiných jaz., např. v angl. I walk down the street × I am walking down the street; srov. ✍Sacker (1983), ✍Dahl (1985) n. ✍Schwall (1991). Uznává se, že vidový protiklad ve slovanských jaz. reprezentují dvě kategorie: nedokonavost//imperfektivnostdokonavost//perfektivnost. Typický příklad:

psát

nedokonavé sloveso // imperfektivum

napsat

dokonavé sloveso // perfektivum

Pro č. zastává poněkud odlišné pojetí ✍Kopečný (1962), který vedle protikladu nedokonavost × dokonavost předpokládá u imperfektiv druhou vidovou opozici aktuálnost × neaktuálnost (viz ↗slovesný čas):

psát

nedokonavé sloveso

napsat

dokonavé sloveso

psávat

neaktuální násobené sloveso

Toto pojetí odmítá např. ✍Poldauf (1966), přijímá se např. v ↗FGP.

V každé analýze vidu se vychází (ať už explicitně n. implicitně) z jazykových dat, která ukazují rozdíly mezi dok. slovesy a nedok. slovesy: (i) jen infinitivy nedok. sloves se kombinují s futurálním auxiliárem bud‑ (budu psát × budu *napsat) a s fázovými slovesy (začnu psát × začnu *napsat); (ii) nedok. slovesa se kombinují s časovými adverbiáliemi na otázku „jak dlouho?“, dok. slovesa s časovými adverbiáliemi na otázku „za jak dlouho?“ (psal dopis hodinu / *za hodinu × napsal dopis *hodinu / za hodinu); (iii) nedok. slovesa tvoří ‑ící‑deriváty (píšící dopis × *napíšící dopis). Existují ovšem slovesa, která testem (i) procházejí jako dok. (budu/začnu *posedět), ale text (ii) je řadí mezi slovesa nedok. (posedět hodinu / *za hodinu); viz dále. Zatímco vlastnosti (i)‒(iii) platí pro všechna slovesa, byla pozorována řada dalších formálních vlastností, jimiž se liší ne všechna, ale velké množství dok. a nedok. sloves. Např. tranzitivní dok. slovesa vyžadují, aby jejich předmět byl vyjádřen, kdežto nedok. slovesa často dovolují nevyjádření akuzativního předmětu: Petr psal (dopis) × Petr napsal *(dopis).

Každé sloveso je možné klasifikovat buď jako dok., n. jako nedok.; obouvidovost sloves (jako analyzovat, jmenovat), o níž se zmiňují č. mluvnice, je pouze zdánlivá výjimka.

V. je úzce spjat s kategorií ↗času. Spjatost obou kategorií se projevuje v tom, že dok. slovesa nevyjadřují aktuální přítomnost. V aktivu tvoří tedy dok. slovesa neúplné paradigma času (préteritum: napsal, prézens: 0, futurum: napíše), kdežto nedok. slovesa tvoří paradigma úplné (préteritum: psal, prézens: píše, futurum: bude psát). V pasivu i dok. slovesa tvoří úplné paradigma (préteritum: byl napsán, prézens: je napsán, futurum: bude napsán), prézens ovšem neoznačuje děj probíhající v současnosti ve smyslu „Dopis se právě teď píše“. Už ✍Kopitar (1808) zjistil, že perfektivem nelze odpovědět na otázku „Co děláš právě teď?“ Na tuto otázku lze odpovědět jen některými imperfektivy: aktuální přítomnost nemohou vyjadřovat iterativní slovesa typu dělávat, nosívat (viz ↗iterativnost), jakožto imperfektiva tvoří ovšem (málo užívané) analytické futurum (budu dělávat). Ve školních gramatikách se často tvrdí, že prézentní forma dok. slovesa má význam futura, což neplatí absolutně; viz ↗prézens. ✍Kopečný (1962) ukázal na to, že celá řada dok. sloves může vyjadřovat neaktuální prézens (Vejde se to tam; Já se tady napracuji a nic z toho nemám), ✍Mathesius (1947) popsal kontexty, v nichž jsou dok. a nedok. tvary zaměnitelné při stejné lexikální sémantice slovesa (Kouří/Vykouří 20 cigaret denně). Nadto prézens dok. sloves vyjadřuje často jen to, že ukončení děje se uskuteční po momentu promluvy, nikoli že děj se uskuteční po momentu promluvy: Až uvařím oběd, zatelefonuji ti neimplikuje nutně, že v momentu promluvy vaření oběda neprobíhá (na rozdíl od skutečného nedok. futura, které to implikuje: Až budu vařit oběd, zatelefonuji ti). Asi nejdůležitější funkcí v. související s časověvidovým komplexem je vyjadřování časové relace mezi dvěma n. více událostmi: současnost dvou událostí lze dedukovat z nedok. v. v první větě (Petr psal článek a pil/vypil pivo), časovou posloupnost naopak z dok. v. v první větě: Petr napsal článek a pil/vypil pivo. V této funkci nahrazuje vidová kategorie do určité míry relativní časy; viz ✍Panevová & Benešová ad. (1971), ✍Panevová & Sgall (1972), ✍Esvan (2010a).

Kromě toho má v. také jiné funkce: existuje např. souvislost mezi v. a kategorií určenosti, která se vyjadřuje v řadě jazyků pomocí členu (✍Birkenmaier, 1977; ✍Nekula, 1995; ✍Esvan, 2003); viz ↗determinace.

O tom, že v. představuje gramatickou kategorii slovesa, svědčí skutečnost, že kategorie v. může být změněna beze změny lexikální sémantiky slovesa: psát (nedok.) > napsat (dok.), platit (nedok.) > zaplatit (dok.), dát (dok.) > dávat (nedok.), přepracovat (dok.) > přepracovávat (nedok.). Změnou vidové polarity bez modifikace lexikální sémantiky vznikají tzv. vidové dvojice // vidové páry; jsou to formy jednoho a téhož lexému. Vedle slovesných lexémů, které mají formu dok. i nedok., existují imperfektiva tantum, tj. slovesa jen nedokonavá (např. spát, sedět, nudit se), a perfektiva tantum, tj. slovesa jen dokonavá (např. nakecat, zakřičet); mluví se tu o vidové defektnosti. Vedle vidových párů se v č. vyskytují také vidové trojice typu hradit (nedok.) × nahradit (dok.) × nahrazovat (nedok.); blížit se (nedok.) × přiblížit se (dok.) × přibližovat se (nedok.). U těchto trojic existují tedy dublety v nedok. v., které jsou víceméně synonymní: hraditnahrazovat, blížit sepřibližovat se. Patrně tady jde o rezultát koexistence a konkurence dvou různých prostředků pro tvoření vidových dvojic: Prefixací se dají tvořit dok. tvary od nedok. sloves (tedy hradit > nahradit), sufixací nedok. tvary k dok. slovesu (tedy nahradit > nahrazovat). Soudí se, že fenomén vidových trojic je ve vývoji jaz. přechodný jev, že tedy časem vytlačí jedno z dvou nedok. sloves druhé ze systému jaz., takže zůstane „normální“ vidový pár. Jistou roli snad hraje také ↗deprefixace. V tomto případě by se prefigované sloveso považovalo za primární. Obě nedok. slovesa by se tvořila konkurujícími prostředky od dok., tedy hradit deprefixací a nahrazovat sufixací od nahradit; k deprefixaci srov. např. ✍Němec (1958), ✍Šlosar (1981). Jiné vysvětlení nabízí ✍Poldauf (1942), ✍Poldauf (1954): vychází z toho, že v jistých případech jde při perfektivizaci ne o lexikálně prázdnou předponu, ale o předponu, jejíž lexikální náplň se překrývá s lexikálním rysem neprefigovaného slovesa, a stává se proto v prefigovaném slovese nevnímatelná; nazývá je subsumpční předpony. Např. předpona při‑ vyjadřuje lexikální element „směrem k něčemu“. Stejný lexikální rys je už v lexikální sémantice prostého slovesa blížit se přítomen. Proto je lexikální náplň předpony ve slovese přiblížit se nevnímatelná. Protože však předpona není sémanticky „prázdná“ (jako je tomu zřejmě např. u napsat), tvoří se sekundární imperfektivum přibližovat se. Na koncepci subsumpčních předpon navázal např. ✍Komárek (1984); Šlosar v HMČ (1986:339) předpokládá, že subsumpční prefix představuje první stadium geneze čistě vidových prefixů. Viz také ✍Berger (2011), ✍Esvan (2014), ✍Veselý (2014).

Jako formální prostředek k tvoření vidových párů slouží u vidově párových sloves (a) prefixace, (b) sufixace a (c) zřídka supletivnost kořene a supletivnost sufixů. Mezi vidově párovými slovesy existují také obouvidová slovesa, tj. slovesa, u nichž vidová polarita není formálně signalizována (např. věnovat).

(a) V rámci vidového systému znamená prefixace vždy změnu v. od nedok. k dok.: psát (nedok.) > napsat (dok.), prosit (nedok.) > poprosit (dok.), dělat (nedok.) > udělat (dok.), platit (nedok.) > zaplatit (dok.). V č. jsou tyto vidově relevantní prefixy: do‑, na‑, nad‑/nade‑, o‑, ob‑/obe‑, od‑/ode‑, po‑, pod‑/pode‑, pro‑, pře‑, před‑/přede‑, při‑, roz‑/roze‑, s‑/se‑, u‑, v‑/ve‑, vy‑, vz‑/vze‑, z‑/ze‑, za‑; viz ✍Esvan (2007). Nejasné zůstává, jakou měrou se jednotlivé prefixy podílejí na tvoření dok. protějšků forem nedok. PMČ (1996) uvádí jako čistě vidové prefixy: na‑, o‑, po‑, s‑, u‑, vy‑, z‑, za‑. Úloha prefixace v čistě vidové opozici je ovšem sporná. Proti vzniku perfektivních opozic pomocí prefixace se vyslovili např. ✍Maslov (1959a), ✍Bondarko (1971), pro č. zvl. ✍Isačenko (1960a), ✍Isačenko (1960b), ✍Isačenko (1962)✍Komárek (1984), změnu polarity vidu prostřednictvím prefixace naopak obhajují ✍Kopečný (1962), ✍Forsyth (1970), ✍Šlosar (1981), ✍Trost (1983), ✍Eckert(ová) (1984), ✍Nübler (1992) aj.

(b) Za nesporný prostředek změny vidové polarity slovesa se obecně pokládá sufixace. Používá se k tvoření nedok. forem (b1) od prefigovaných perfektiv (např. přepracovat (dok.) > přepracovávat (nedok.), dopsal (dok.) > dopisovat (nedok.)) ‒ vznikají tzv. sekundární imperfektiva (sufixace je možná u prefigovaných sloves, u nichž se prefixací mění nejen vid, ale i lexikální význam: psát ‒ opsat ‒ opisovat × psát ‒ napsat ‒ *napisovat); (b2) od neprefigovaných perfektiv (např. dát (dok.) > dávat (nedok.), koupit (dok.) > kupovat (nedok.)). V č. jsou následující vidově relevantní sufixy (podle klasické morfematické analýzy): ‑áva‑ (přepracovat > přepracovávat), ‑íva‑ (uhořet > uhořívat), ‑va‑ (zakrýt > zakrývat), ‑a‑ (namluvit > namlouvat), ‑e‑/‑ě‑ (dopustit > dopouštět), ‑ova‑ (dopsat > dopisovat). Společně se sufixací se velmi často objevují alternace kořenového morfému, které jsou vysvětlitelné pouze historicky (✍Kopečný, 1948). Ne ve všech případech vede sufixace k tvoření čistě vidového protějšku: sprchovat se (nedok.) > sprchnout se (dok.), riskovat (nedok.) > risknout (dok.); sufix ‑nou‑ slouží k tvoření dok. forem od forem nedok. a zde mění i význam slovesa (✍Štícha, 2004).

(c) Supletivnost kořene se naproti tomu vyskytuje u nízkého počtu sloves, v č. vzít (dok.) ‒ brát (nedok.). Vedle toho ji lze najít ještě ve spojení se sufixací při tvoření imperfektivní opozice k prefigovanému derivovanému determinovanému pohybovému slovesu (viz ↗determinovanost): nedok. forma je tvořena od kořene nedeterminovaného partnera: najít (dok.) > nacházet (nedok.), rozjet (dok.) > rozjíždět (nedok.), donést (dok.) > donášet (nedok.). Jinak se v systému v. objevuje velmi zřídka; např. u naložit (dok.) > nakládat (nedok.).

Zdánlivou výjimku v systému v. tvoří obouvidová slovesa. Rozsah biaspektuality je v č. sporný. Č. slovníky sem zahrnují prefigovaná slovesa, která mohou vyjadřovat neaktuální prézens (např. napracovat se ve větě Já se tady napracuji a nic z toho nemám n. vejít ve větě: Tato věc se tam patrně vejde). Odmítá to ✍Kopečný (1977), který argumentuje tím, že v č. nemusí mít každé dok. sloveso význam futura. Přijetí jeho argumentace vynucuje vidět biaspektualitu pouze u sloves cizího původu (analyzovat) a několika č. sloves (jako jmenovat, věnovat). Zdánlivá výjimka biaspektuálních sloves může být vysvětlena jako homonymie vidových forem: pak se musí rozlišovat mezi analyzovat (nedok.) a analyzovat (dok.), popř. jmenovat (nedok.) a jmenovat (dok.) a lze mluvit o formálně neoznačených vidových párech. Projevuje se tendence nahrazovat tuto homonymii jednoznačnými dok. slovesy tvořenými prefixací typu zanalyzovat (dok.), popř. vyjmenovat (dok.). U neprefigovaných perfektiv analyzovat, popř. jmenovat, se dá mluvit o nulovém prefixu (✍Jindra, 2008; ✍Esvan, 2010b; ✍Chromý, 2014).

V. lze zčásti poznat podle tvaru slovesa. Obecně lze konstatovat, že většina simplicií je nedok. (spát, číst, dělat, běžet aj.), slovesa dát, hodit, chytit, koupit, pustit, skočit, stát se, vzít, říct, stavit se jsou dok. Deverbální slovesa odvozená prefixem bez sufixu jsou bez výjimky dok. Slovesa, která mají vidově relevantní sufix (mimo ‑nou‑), jsou nedok., přitom není relevantní, jestli ne/mají prefix: přepracovávat (sufix ‑áva‑), házet (sufix ‑e‑), prosívat (sufix ‑íva‑). Slovesa, která mají sufix ‑nou‑, mohou být nedok., jestliže nejsou deverbální (bohatnout, stárnout, tonout, táhnout); jsou‑li deverbálně derivovaná, jsou dok. (bodnout < bodat).

sémantice v. se dlouhodobě diskutuje. Zásadní jsou dnes v č. gramatologii dva metodologické směry. Většinou se vychází z toho, že vidové opozice jsou vysvětlitelné na základě obecného významu dok. v. Strukturalisticky viděno (✍Jakobson, 1971; ✍Jakobson, 1984), vidový protiklad představuje privativní opozici, jejímž příznakovým členem je dok. v.: Ten obraz namaloval Červinka (dok. sloveso vyjadřuje dokonavost) × Ten obraz maloval Červinka (nedok. sloveso nic o dokonavosti neříká, tj. může být interpretováno jak dokonavě, tak nedokonavě, default je nedok.). Vyskytují se také ojedinělé názory, které popisují vidový protiklad na základě svazku příznaků: např. ✍Verkuyl (1972) se snaží v. popsat pomocí sémantických primitivů „počitatelnost“, „záměrnost“ apod., podobně i ✍Thelin (1980), který pracuje s příznaky „totalita“, „čas“ a „opakovanost“. Sémantický příznak dok. v. je vymezován různě: už ✍Miklošič (1868–1874) mluvil o „ukončenosti“ n. „dokonavosti“ perfektivního děje (proto jsou v č. termíny dokonavý/nedokonavý vid). Protože dok. jsou také slovesa, která vyjadřují počátek děje (rozšumět se), začalo se místo o „ukončenosti“ mluvit o „rezultativnosti“ (výsledek počátku děje je děj sám ‒ tedy šumění). De Saussure naproti tomu předpokládal, že dok. slovesa vyjadřují jeden v krátkém okamžiku časově kondenzovaný „bodový“ děj. Rezultativnost ani bodovost děje ovšem nenabízí žádné vysvětlení pro dok. slovesa jako pospat (chvíli), posedět (hodinu), u nichž je zřetelně lexikalizováno jisté omezené trvání, nelze ovšem rozpoznat žádný výsledek děje (např. ✍Sacker, 1983). U nedok. sloves se nachází perspektiva mluvčího uvnitř samotného děje, takže začátek a konec jsou nepřehlédnutelné, zatímco u dok. sloves je stanovisko mluvčího lokalizováno mimo děj, takže celý děj od začátku do konce je představen z jednoho perspektivního celkového pohledu. ✍Dostál (1954) na základě výzkumu v. ve stsl. dospěl k závěru, že perfektiva vyjadřují „celostnost“ děje, který je dále nedělitelný (srovnatelný názor mají i ✍Růžička (1952), ✍Panevová (1980)). Teze o „celostnosti“, „komplexnosti“ n. „totalitě“ dok. děje byla později přejata ruskými lingvisty Maslovem a Bondarkem a tvoří dnes ve slavistice velmi rozšířený názor. I v pojetí v. založeném na „komplexnosti“ / „nedělitelné celostnosti“ jsou jisté těžkosti. Dok. slovesa nelze kombinovat se ↗slovesy fázovými (začít/přestat psát × *začít/*přestat napsat); označení pro fáze samy jsou ovšem primárně dok. (rozepsat, dopsat), takže lze dedukovat, že k vyjádření dějových fází se u dok. a nedok. sloves uplatňují různé prostředky. Závažné je, že existují dok. slovesa, která označují několikanásobně probíhající děj, a která jsou proto jen těžce spojitelná s pojmem „nedělitelná celostnost“: např. dok. sloveso natrhat znamená vždy několikanásobné trhání, proto je nespojitelné s objektem v sg.; natrhat jablka / mnoho jablek × *natrhat jablko. Z těchto argumentů lze vyvodit závěr, že sémantický příznak dokonavosti je lépe popsatelný příznakem „omezené trvání“ děje (✍Nübler, 1992).

Podstatně méně pozornosti než vymezení významu v. se věnuje jiným centrálním otázkám aspektologie, a to hledání příčin vidové defektivnosti (proč je sedět n. spát imperfektivum tantum, proč jsou naopak slovesa jako zakřičet perfektiva tantum) a principů primární vidové příslušnosti párových sloves (proč je psát n. platit primárně nedok. a může díky odvozené n. sekundární formě ‒ totiž napsat, popř. zaplatit ‒ být dok., proč je ale obráceně zapsat n. koupit primárně dok. a může být sekundární formou, tj. zapisovat, popř. kupovat, nedok.). Při jejich řešení se vychází z předpokladu, že vidové vlastnosti slovesa lze odvodit z jeho lexikálněsémantické struktury.

K výkladu vidové defektivnosti slouží pojem terminativnost / aterminativnost, popř. telicita / atelicita. Jistý předstupeň k tomu vytvořila v č. lingvistice ✍Poldaufova (1954) „lineárnost“ na jedné straně a (z diachronního hlediska) ✍Němcova (1958) interpretace pojmu determinovanost. Toto pojetí umí vysvětlit, proč jsou aterminativní slovesa imperfektiva tantum. Nevysvětluje však, proč slovesa jako psát, která jsou terminativní, jsou primárně nedok., zatímco jiná slovesa jako popsat, která jsou rovněž terminativní, jsou primárně dok. Stejně tak zůstává nezodpovězena otázka perfektiv tantum.

Vysvětlení vidové příslušnosti sloves existuje velké množství. V č. lingvistice je znám pokus ✍Poldaufa (1954), ale především na něho v jistém smyslu navazující koncepce Daneše ve VT (1985), který ze sémantické struktury sloves odvozuje, že existenci vidového páru lze předpovídat jen u ↗mutačních sloves: blednout ‒ zblednout, opravit (televizi) ‒ opravovat (televizi); na Daneše navázal Karlík v  (1998). V zahraničí vlivné koncepce vycházejí zpravidla n. téměř povinně z klasifikace sloves ✍Vendlera (1957), který rozlišuje (na základě angl.) čtyři třídy, tzv. Vendlerovy slovesné třídy; viz také ↗teličnost: states jsou stavová slovesa, activities jsou slovesa, která označují dynamický děj (tj. vyvíjející se v čase), aniž by tento děj implikoval časové omezení, accomplishments jsou slovesa, která označují dynamický děj, který obsahuje časové omezení, achievements jsou slovesa, která označují momentální děj. V této klasifikaci jsou states (sedět, nudit se) a activities (běhat, smát se) imperfektiva tantum, achievements jsou většinou primární perfektiva. Vendlerova klasifikace nabízí i vysvětlení, proč jsou simplicia jako koupit n. dátdok.: tato slovesa označují momentální děj. Nezodpovězena zůstává otázka, proč koupit má imperfektivního partnera a jiné achievements (např. bodnout n. zakřičet) nikoli. U accomplishments zůstává nejasné, proč typ psát je primárně nedok. a typ popsat naproti tomu primárně dok. Protože původní Vendlerův systém k vysvětlení vidových vlastností slovanských sloves nestačil, byl rozvíjen a/nebo modifikován; pro č. např. ✍Kučera (1983)✍Eckert(ová) (1984).

Značné problémy pro aspektologii stále představuje (a) motivace vidového protikladu startovaná distribucí kladu a záporu ve strukturách s rysem [+imperativnost]: Zavři / Poručil mi, abych zavřel (dok.) × Nezavírej / Poručil mi, abych nezavíral (nedok.) a (příznakové) Zavírej ty dveře opatrně ‒ Nezavři ho tam (nověji např. ✍Karlík & Nübler, 1998, ✍Šlosar, 2010); (b) motivace formy nedok. v. nevysvětlitelná z její bezpříznakovosti, a to (b1) v kookurenci s kond. v doplňovacích otázkách užitých jako odmítavé reakce: A: Ty to opíšeš / Opiš to / Opíšeš to? ‒ B: Proč bych to opisoval?; (b2) v kookurenci s futurem ve větách typu: Příští zastávku budeme vystupovat; (b3) v performativně užitých ↗ilokučních slovesech: Slibuji, že nebudu kouřit.

Diachronie: Kategorie v. tvoří historicky viděno poměrně mladou kategorii: ✍Dostál (1954) ukázal, že systém slovanského v. nebyl ještě ve stsl. plně rozvinut. Základy pro rozvoj této kategorie charakteristické pro slovanské jaz. jsou jasné pouze částečně. ✍Maslov (1959b) vychází z toho, že existuje protiklad mezi terminativními a aterminativními slovesy (tedy protiklad lexikální), který dal podnět pro vytvoření dnešní kategorie slovesného v. (terminativnost/aterminativnost), inspiruje se přitom i z prací ✍Němce (1958) o protikladu determinovanost/indeterminovanost u slovesa; viz ↗determinovanost. Vidové páry vznikají prefixací n. sufixací, přičemž prefixy a sufixy ztrácejí uvnitř vidové dvojice lexikální význam. Jistou roli zde hraje také způsob deprefixace, při níž se ze slovesa perfektivního utvořeného prefixem stává po eliminaci prefixu imperfektivní partner.

Viz také ↗teličnost, ↗determinovanost, ↗iterativnost, ↗způsob slovesného děje, ↗terminativnost, ↗vid a čas v kontextu.

Rozšiřující

2. Obvykle se definuje pouze dokonavý v., protože se ve vztahu k nedokonavému v. chápe jako příznakový. Nedokonavý v. se pak vymezuje negativně; daný konstitutivní příznak mu chybí. U dokonavého v. se používají pojmy jako „ukončenost/završenost/celkovost/terminativnost děje“ (viz např. ✍Jakobson, 1932; ✍Kopečný, 1962; ✍Comrie, 1976; 2, 1986; PMČ, 1995 a mnoho dalších). Nedokonavý v. je nepříznakový, protože kromě stavového významu (Zná všechno), průběhového významu ((Zrovna) četl noviny) a habituálního/repetitivního významu (Četl noviny (každé ráno)) může také vyjadřovat význam dok. v., tzv. factual imperfective (Jirka () platil). Gramatický aspekt (dokonavost/perfektivnost, nedokonavost/imperfektivnost) se odlišuje od lexikálního aspektu, jenž je čistě lexikálněsémantickou kategorií a zabývá se aspektovými třídami jako stav, proces, accomplishment (✍Vendler, 1957; ✍Dowty, 1979), pojmy jako (a)teličnost, durativnost a způsoby slovesného děje, tj. pojmy jako např. inchoativnost, distributivnost, saturativnost (viz ✍Agrell, 1908; ✍Smith(ová), 1991; ✍Filip(ová), 1999; ✍Filip(ová), 2003; ✍Dickey, 2000; ✍Borik(ová), 2002). Pro gramatický aspekt se též používají pojmy morphological aspect, verbal aspect, viewpoint aspect, outer aspect (✍Verkuyl, 1989; ✍Verkuyl, 1993; ✍Smith(ová), 1991; ✍de Swart(ová), 2012), v č. tradici vid. Pro lexikální aspekt pojmy jako aktionsart, aspectual class, situation aspect, inner aspect (✍Agrell, 1908; ✍Isačenko, 1962; ✍Verkuyl, 1989; ✍Verkuyl, 1993; ✍Smith(ová), 1991; ✍Schoorlemmer(ová), 1995; ✍Filip(ová), 2012), v č. tradici způsob slovesného děje. Pojem „lexikální aspekt“ se někdy používá v užším významu pro označení Vendlerových aspektových tříd. Někteří autoři tvrdí, že gramatický a lexikální aspekt není nutné rozlišovat a že existuje (různě silná) korelace mezi (ne)dokonavostí a (a)teličností (např. ✍Schoorlemmer(ová), 1995; ✍Borer(ová), 2005; ✍van Hout(ová), 2008).

S výjimkou sufixu ‑nou‑ se dokonavý v. tvoří vždy prefixací, nedokonavý v. pouze sufixací. Neexistuje jednoznačné stanovisko k otázce, zda prefixy mají pouze perfektivizační funkci, n. pouze telickou, či funkci obojí. Např. podle ✍Smith(ové) (1991)✍Borik(ové) (2002) mají prefixy perfektivizační funkci. Na straně druhé podle ✍Filip(ové) (2000) prefixy nejsou exponentem dokonavosti (gramatického aspektu), protože se u jednoho slovesa mohou zmnožovat a protože existují sekundární imperfektiva, jež mají zároveň prefix s perfektivizační funkcí a sufix s imperfektivizační funkcí. Tyto vlastnosti jsou v rozporu s chováním flektivních afixů. ✍Arsenijević (2006) tvrdí, že slovanské prefixy jsou predikáty výsledného stavu, tj. že mají telickou funkci, a podle ✍Filip(ové) (1999) prefixy mění lexikální aspekt slovesa. Podobně podle ✍Piñóna (1994)✍van Hout(ové) (2008) polské a ruské prefixy dělají sloveso telickým. Naproti tomu ✍Filip(ová) (2003), ✍Romanova (2006)✍Gehrke(ová) (2008) tvrdí, že prefixy nejsou vždy telické modifikátory. V tomto ohledu jsou superlexikální prefixy problematičtější než lexikální prefixy (viz ↗prefix), protože jak tvrdí ✍Romanova (2006), superlexikální prefixy mění lexikální aspekt jen v některých případech na rozdíl od lexikálních prefixů, které mají vždy telickou funkci.

Nedokonavost (a) a dokonavost (b) se testuje pomocí ↗fázových sloves (1), ↗opisného futura (2), ↗přechodníků (3), (4), slovesného adjektiva na ‑cí‑ (5) a pomocí futurálního významu prézentní formy (6):

(1)

a.

začne/přestane psát slovesa

b.

*začne/přestane vypsat  slovesa

(2)

a.

bude psát slovesa

b.

*bude vypsat slovesa

(3)

a.

píšíc slovesa, poslouchala hudbu

b.

*vypíšíc slovesa, poslouchala hudbu

(4)

a.

*psav slovesa, poslouchal hudbu

b.

vypsav slovesa, poslouchal hudbu

(5)

a.

student píšící slovesa

b.

b.  *student vypíšící slovesa

(6)

a.

píše slovesa  (futurální význam)

b.

vypíše slovesa (futurální význam)

Někteří autoři také používají adverbiální test (např. ✍Filip(ová) (2000)) jako test (ne)dokonavosti, ten se však obecně spíše používá jako test (a)telicity; viz ↗teličnost.

Obvyklá derivační historie v. vypadá jako (7). Až na několik výjimek jsou neprefigovaná slovesa nedok.; viz (7a). Ta mohou být perfektivizována prefixem jako v (7b). Z toho lze vytvořit sekundární imperfektivum (7c), ne však před krokem (7b) (neexistuje pisovat). Od neprefigovaného nedok. slovesa je ale možné vytvořit neaktuální násobené sloveso pomocí sufixu ‑va‑ (8). Sekundární imperfektiva mohou být opětovně perfektivizována superlexikálním prefixem; viz (7d). Tento derivační krok musí následovat po sekundární imperfektivizaci, protože neexistuje povypsat, tím pádem také následuje po prvotní prefixaci (též dáno ✍Bakerovým (1988) ↗principem zrcadlení (mirror principle)). Imperfektiva se tvoří též od neprefigovaných dok. sloves (9). Lze zobecnit, že (ne)dokonavost slovesa je určena posledním derivačním krokem, který má co do činění s v.:

(7)

a.

ps‑á‑t

b.

vy‑ps‑a‑t

c.

vy‑pis‑ova‑t

d.

po‑vy‑pis‑ova‑t

(8)

a.

ps‑á‑t

b.

psá‑va‑t

(9)

a.

dát

b.

dá‑va‑t

(10)

a.

roze‑ps‑a‑t

b.

po‑ps‑a‑t si

Zatímco perfektivizace může měnit lexikální význam slovesa (viz ale napsat), srov. (7a) a (7b), imperfektivizace mění kromě v. pouze časové vlastnosti události, jako např. násobenost či průběhovost, viz (7c) a (9b). Perfektivizace může ohraničovat danou událost na různých místech; na konci (rezultativita) jako v (7b), na začátku (ingresivita) jako v (10a) n. v průběhu události (delimitace) jako v (10b), přičemž perfektivizace v (7b) a (10a) zároveň působí teličnost a perfektivizace v (10b) telické vlastnosti predikátu nemění. V některých případech superlexikální prefix neperfektivizuje a obě derivace se zdají být možné, jako např. v (11):

(11)

a.

děl‑a‑t

vy‑děl‑a‑t si

vy‑děl‑á‑va‑t si

při‑vy‑děl‑á‑va‑t si

b.

děl‑a‑t

vy‑děl‑a‑t si

při‑vy‑děl‑a‑t si

při‑vy‑děl‑á‑va‑t si

V jiných případech je derivační historie rozdílná pro různé typy homofonního superlexikálního prefixu, viz (12). Pokud platí, že derivační historie a skopus morfémů (založený na ↗c-ovládání) jdou ruku v ruce, pak kvůli dokonavosti poodkrývat musí být správná pouze derivace (12a), zatímco pro nedokonavé poodkrývat s delimitativním významem je správná pouze (12b):

(12)

a.

krý‑t

od‑krý‑t

od‑krý‑va‑t

po‑od‑krý‑va‑t

b.

krý‑t

od‑krý‑t

po‑od‑krý‑t

po‑od‑krý‑va‑t

Protože v. je ve slovanských jaz. gramatickou kategorií a je morfologicky vyjádřen, předpokládá se přítomnost aspektové fráze (AspP) ve větné struktuře (např. ✍Schoorlemmer(ová), 1995; ✍Brown(ová), 1999; ✍Dimitrova-Vulchanova(ová), 1999; ✍Paslawska(ová) & von Stechow, 2003; ✍Ramchand(ová), 2004; ✍Veselovská & Karlík, 2004; ✍Gehrke(ová), 2008; ✍Zybatow(ová) & Biskup, v tisku; pro motivaci AspP v syntaxi viz zejména ✍Schoorlemmer(ová), 1995). Za exponent aspektové hlavy se obvykle považuje sekundárněimperfektivizační morfém; viz ✍Schoorlemmer(ová) (1995); ✍Dimitrova-Vulchanova(ová) (1999); ✍Pereltsvaig(ová) (2000); ✍Svenonius (2004); ✍Gehrke(ová) (2008); ✍Tatevosov (2008). AspP se většinou umísťuje mezi verbální projekci (VP/vP) a časovou frázi (TP). Kvůli ↗zrcadlovému principu s distributivním významem musí být pro distributivní po‑ AspP níž než TP, protože sekundárněimperfektivizační sufix je blíž ke kořeni než morfém shody nebo infinitní sufix; viz (7), (11), (12), jež reprezentují hlavu T. Dalším důvodem je, že se sekundárněimperfektivizační sufix v analytických formách kondicionálu a minulého času (např. v jsem/bych vypisoval) vyskytuje na hlavním slovese, a ne na ↗auxiliáru bych n. jsem, které reprezentují hlavu T. Pokud by AspP dominovala TP, očekávali bychom sekundárněimperfektivizační sufix na pomocném slovese. Ze stejného důvodu TP dominuje negační frázi (NegP); viz rozdíl mezi (13a) a (13b):

(13)

a.

Já jsem/bych to ne‑vypisoval

b.

*Já ne‑jsem/ne‑bych to vypisoval

Co se týká vztahu NegP a AspP, pořadí morfémů preferuje vyšší strukturní postavení NegP, protože negační morfém je od kořenu vždy vzdálenější než superlexikální prefixy (ne‑po‑vypisoval, ne‑při‑vydělával si, ne‑na‑plakal, ne‑po‑lyžoval si). Ty se mohou derivovat jak pod AspP a v AspP, tak nad AspP; viz ✍Ramchand(ová) (2004); ✍Svenonius, (2004); ✍Gehrke(ová) (2008) (lexikální prefixy se většinou generují v komplementu slovesa, viz ale např. ✍Slabakova, 1997, podle které jsou slovanské prefixy generované ve vyšší verbální hlavě, tj. v v dnešní terminologii). Negace má superlexikální prefixy také ve svém skopusu, jak ukazuje příklad tu píseň nedozpíval s kompletivním do‑, v němž je popřeno, že by daná píseň byla dokončena (podle ✍Dočekala & Kučerové, 2013, procesová část události je presuponovaná), n. příklad nerozběhl se s ingresivním roz‑, v němž se popírá, že by vůbec došlo k běhu. Navíc musí být NegP výš než AspP z toho důvodu, že v ↗analytickém futuru je negace standardně součástí pomocného slovesa být a sekundárněimperfektivizační sufix součástí hlavního slovesa jako u nebude vypisovat (u bude nevypisovat je bude pravděpodobně generováno nad NegP). Pokud by NegP byla níž než AspP, pak by se negace stejně jako sekundárněimperfektivizační sufix musela vždy objevit na hlavním slovese a nebude vypisovat by nebylo možné generovat. Rozšířená verbální projekce obsahující AspP tedy vypadá následovně:

(14)

[CP C [TP T [NegP Neg [AspP Asp [vP v [VP V ]]]]]]

AspP může být také součástí nevětných frází, např. nominálních (DP) či předložkových (PP), viz ✍Den Dikken (2010), jenž analyzuje analogicky CP, DP a PP a navrhuje pro PP aspektovou frázi, která je zodpovědná za rozdíl mezi lokativními a direkcionálními předložkami podobně jako AspP ve slovesné doméně, která je zodpovědná za rozdíl mezi stavovými a dynamickými predikáty. AspP se buď projektuje v každé větě, jako např. u ✍Schoorlemmer(ové) (1995), n. jen v těch případech, kdy je ve větě přítomen příslušný vidový element jako např. kvantifikační prefix u ✍Borer(ové) (2005), kde jsou prefixy fonologickou realizací rysu, jenž ohodnotí otevřenou hodnotu projektující funkční kategorii AspQ. Co se týká rysů hlavy Asp, Asp většinou nese rys [+/‒pf], jehož hodnota závisí na syntaktickém kontextu (např. ✍Schoorlemmer(ová), 1995). V přístupech pojímajících dokonavost/nedokonavost jako definitnost času nese Asp rys definitnosti; např. u ✍Ramchand(ové) (2004) je Asp reprezentována sekundárněimperfektivizačním sufixem, a má proto rys [‒def]. U kvantifikačních přístupů k v. má Asp rys (ne)ohraničenosti nebo (ne)kvantifikovanosti (např. ✍Szucsich, 2002; ✍Ritter(ová) & Rosen(ová), 2005). Asp může také nést časové rysy místo rysu (ne)dokonavosti, protože v. usouvztažňuje referenční čas a čas události (viz ✍Biskup, 2014) a nižší časovou projekci (T✍Pesetsky & Torrego(vá), 2004).

Také ve slovanských jaz. existuje vztah mezi v. a pádem objektu (✍Jakobson, 1936; ✍Wierzbicka, 1967; ✍Paducheva, 1998; ✍Babko-Malaya(ová), 1999; ✍Pereltsvaig(ová), 2000; ✍Rozwadovska & Willim(ová), 2004; ✍Borer(ová), 2005; ✍Błaszczak(ová), 2007; ✍Richardson(ová), 2007; podle Richardson(ové) nejen gramatický aspekt, ale také lexikální aspekt určuje typ objektového pádu). Např. v č. stejně jako v ruštině n. polštině je partitiv (↗partitivní genitiv) omezen pouze na dok. slovesa, jak ukazuje (15) a (16):

(15)

a.

Pojedli koláčů

b.

*Jedli koláčů

(16)

a.

Popili vínečka (sg.)

b.

*Pili vínečka (sg.)

Proto se často předpokládá, že AspP je zodpovědná za udělení pádu objektu jako u ✍Brown(ové) (1999), kde akuzativní argument zkontroluje svůj pád ve specifikátoru AspP buď zjevným, n. skrytým posunem. Podle ✍Borer(ové) (2005) objekt dostane strukturní akuzativ ve specifikátoru AspQ v případě dok. sloves a u nedok. sloves objekt dostane partitiv ve specifikátoru funkční projekce FSP. Tomu se částečně podobá analýza ✍Biskupa (2009) založená na ↗operaci shody časových rysů a φ‑rysů projekce Asp, která předpokládá dva typy (dok. a nedok.) strukturního akuzativu, jež jsou zodpovědné za rozdíly v extrakci z akuzativního objektu. V některých přístupech může Asp dokonce udělovat pád akuzativním adverbiáliím; viz např. ✍Pereltsvaig(ová) (2000), ✍Szucsich (2002). Lze najít i přístupy postulující více aspektových frází. U ✍Travis(ové) (2005) je nižší AspP ‒ zodpovědná za telicitu ‒ umístěna mezi vP a VP a v jejím specifikátoru se vyskytují fráze, jež měří událost vyjádřenou verbální doménou a jež mohou určit začátek n. konec dané události. Vně vP se pak nachází vyšší AspP, která je zodpovědná za gramatický aspekt. ✍Slabakova (2001) navrhuje pro prefixy perfektivní hlavu Perf, která je umístěna mezi vP a AspP. ✍Jabłońska (2004) navrhuje dokonce tři různé aspektové projekce. V té nejnižší, Asp1, se generují lexikální prefixy, v prostřední, Asp2, se nachází sekundárněimperfektivizační sufix n. čistě perfektivizační prefixy a v té nejvyšší, Asp3, jsou přítomné superlexikální prefixy.

Ze sémantického hlediska se obecně rozlišují tři druhy časů: čas promluvy, čas události a čas referenční (✍Reichenbach, 1947; ✍Klein, 1994; ✍Klein, 1995; ✍Demirdache(ová) & Uribe-Etxebarria(ová), 1997; ✍Demirdache(ová) & Uribe-Etxebarria(ová), 2000; ✍Giorgi(ová) & Pianesi, 1997); viz ↗slovesný čas. Pro čas referenční je také používán termín topic time (✍Klein, 1994; ✍Klein, 1995). Pro sémantiku v. je rozhodující vztah mezi časem události a časem referenčním. Tyto dva časy většinou usouvztažňuje AspP zodpovědná za gramatický aspekt. Existují dva základní vztahy, buď je referenční čas (R) zahrnut v čase události (E): R ⊆ E, což odpovídá pohledu zevnitř události, a tedy nedok. v., nebo je čas události zahrnut v čase referenčním: E ⊆ R, což odpovídá pohledu zvenčí události, tedy dok. v. ✍Paslawska & von Stechow (2003) navrhují pro dok. v. význam (17a) a pro nedok. v. význam (17b):

(17)

a.

λPλt∃e.τ(e) ⊆ t & P(e)

b.

λPλt∃e.t ⊆ τ(e) & P(e)

Podle (17a) existuje událost e, o níž platí P, a časová stopa události τ(e) (tj. čas události) je zahrnuta v čase referenčním t. Pro (17b) naopak platí, že referenční čas t je zahrnut v čase události, který opět dostaneme aplikováním funkce τ na e, jež mapuje událost na její čas. Dok. v. je také možné popsat pomocí řazení časů. Např. ✍Demirdache(ová) & Uribe-Etxebarria(ová) (2000) navrhují pro dok. v. vztah AST‑T after EV‑T (referenční čas / assertion je umístěn predikátem after reprezentujícím hlavu Asp po čase události / event time) a pro nedok. v. (jejich průběhové časy) navrhují vztah AST‑T within EV‑T, kde referenční čas je umístěn predikátem within v čase události. Z takového pojetí dok. v. je zřejmé, proč dok. slovesa nemají prézentní význam. Pro dok. v. platí, že čas referenční je umístěn po čase události, a pro prézens naopak platí, že čas referenční je souběžný s časem události a časem promluvy (E, R, S v ✍Reichenbachově (1947) přístupu). Protože tyto dva požadavky jsou v rozporu, dochází k interpretačnímu posunu.

Jiný přístup k v. představuje kvantifikační a mereologické pojetí ✍Krifky (1989), ✍Krifky (1992)✍Filip(ové) (1999), ✍Filip(ové) (2000). Podle tohoto přístupu existuje homomorfismus mezi verbální doménou / událostmi a jmennou doménou / slovesným objektem, což odpovídá tomu, že vidové vlastnosti slovesa ovlivňují referenční vlastnosti objektu ve slovanských jazycích (✍Piñón, 1995; ✍Borik(ová), 2002; ✍Slabakova, 2005; ✍de Swart(ová), 2012). Např. podle ✍Krifky (1992) jsou nedok. slovesa atelická a způsobují kumulativní interpretaci přímého objektu a dok. slovesa jsou telická a vyžadují kvantifikovaný argument, tj. dok. sloveso způsobuje určitou (definitní) interpretaci přímého objektu. ✍Filip(ová) (2000) navrhuje operátory (18) a (19), které derivují význam dok. a nedok. predikátů. Dok. operátor se aplikuje na predikát P a vrátí predikát jako kompletní (total) událost, přinášeje „završenost děje“, jak ukazuje (18). Nedok. operátor způsobuje partitivní interpretaci nedok. sloves, jak ukazuje (19a), přičemž PART je definován v (19b) pomocí mereologického vztahu části‑celku „≤P“. Nedok. operátor se aplikuje na predikát P události e a vrátí predikát částečné události:

(18)

λPλe[P(e) ∧ TOT(P)]

(19)

a.

λPλe[P(e) ∧ PART(P)]

b.

PART=λPλe’∃e[P(e) ∧ e’ ≤ P e]

Jiní autoři analyzují (ne)dokonavost jako (ne)určitost času. Např. u ✍Ramchand(ové) (2004) se Asp kombinuje s vP a specifikuje vztah mezi událostí vyjádřenou vP a referenčním časem uvedeným hlavou Asp. Dok. v. přináší určitý (definitní) referenční čas, jak ukazuje (20a), a nedok. v. neurčitý referenční čas, jak je ukázáno v (20b):

(20)

a.

λPλt[there is a single unique moment tdef in the event that is salient] ∃e

[P(e) & t=tdef∈τ(e)]

b.

λPλt∃e:[P(e) & t∈τ(e)]

Dok. Asp existenčně váže událostní proměnnou e, zavádí referenční čas t a nese presupozici, že v události existuje jeden určitý moment tdef, který je salientní (viz ↗salience). Důležité je, že referenční časová proměnná t je rovna tomuto salientnímu časovému momentu tdef. V závislosti na prefixu, a tedy umístění tohoto určitého časového momentu v události, dokonavost může být buď ingresivní, rezultativní nebo delimitativní. Nedok. Asp v (20b) naopak říká, že referenční čas t je libovolný (neurčitý) časový moment v čase událostním τ(e). Další možností je analyzovat dokonavost (a telicitu) pomocí maximalizujícího operátoru. Podle ✍Filip(ové) (2008) mají perfektivní slovesa ve slovanských jaz. ve své sémantické struktuře skrytý maximalizující operátor MAXE, který v dané situaci vždy vybírá tu největší událost.

3. Z pohledu ↗kognitivní lingvistiky v. poskytuje informaci o vnitřní časové struktuře události a o tom, jak se na události mluvčí dívá. Vid můžeme popsat jako něco, co nabízí „different ways of viewing the internal temporal consistency of a situation“. Dokonavý vid zobrazuje činnost „in its entirety“, z perspektivy, ze které na činnost nahlížíme zvnějšku, zatímco vid nedokonavý nabízí pohled zevnitř, často s důrazem na samotný proces než na jeho důsledky (✍Comrie, 1976). Výběr vidu může záviset na tom, které „aspekty“ činnosti chce mluvčí zdůraznit: např. věta Včera jsme celý den uklízeli (nedokonavý vid) vypichuje proces uklízení, zatímco věta Uklidili jsme celý dům, umyli jsme nádobí a vynesli jsme odpadky (dokonavý vid) místo toho vypichuje dosažené výsledky (uklizený dům, umyté nádobí a vynesené odpadky).

Základní vidový rozdíl byl v literatuře popisován pomocí rozličných metafor: dokonavý vid jako bod oproti nedokonavému vidu jako přímce; dokonavý vid jako snímek pořízený v určitém momentě oproti nedokonavému vidu jako filmu, který běží; dokonavý vid jako pevné těleso oproti nedokonavému jako plynné látce; n. podle ✍Isačenkovy (1960b) známé metafory je dokonavý vid jako pozorovatel, který z tribuny sleduje průvod, oproti nedokonavému vidu jako účastníku průvodu; viz také ✍Endresen(ová) & Janda(ová) ad. (2012) a jinde. V kognitivní lingvistice byl rozdíl mezi dokonavým a nedokonavým videm připodobňován rozdílu mezi počitatelnými a nepočitatelnými podstatnými jmény, poněvadž se oba rozdíly týkají základního rysu vázanosti: stejně jako se počitatelná podstatná jména týkají interpretace jednotky jako vázané v prostoru (a tudíž viditelné ve své celosti, a proto samostatně spočitatelné), dokonavé sloveso interpretuje činnost jako vázanou v relevantním časovém rámci (✍Langacker, 1987; ✍Langacker, 2001). Oproti tomu nejsou jak nepočitatelná podstatná jména, tak nedokonavá slovesa tímto definujícím rysem vázanosti označena, a jsou proto obě vhodnější v interpretacích týkajících se homogenity a stability. Toto je však spíše záležitostí kognitivní interpretace, než reality samotné: stejně jako můžeme např. látku jako „chléb“ chápat jako nepočitatelnou n. počitatelnou entitu (jako např. ve spojení „krajíc chleba“), na stejnou činnost se často lze dívat z různých perspektiv a výběr konkrétního vidu specificky zvýrazňuje to, co je v „bezprostřední pozornosti“ mluvčího, v popředí jeho aktuálního zájmu. Podle ✍Langackera (2001) pro substantiva i slovesa platí „whether one focuses on the boundaries or abstracts away from them to emphasize the stability of the ongoing situation“.

Kromě synoptických teorií vidu, které se věnují úrovni individuálních predikátů, se někteří badatelé věnovali časovým vztahům mezi predikáty. ✍Fielder(ová) (1993), ✍Forsyth (1970), ✍Galton (1969), ✍Hopper (ed.) (1982) a další si všimli tendence preferovat dokonavý vid v kontextech časové souslednosti a v dalších typech časové spojitosti. Vázané události, které jsou vyjádřené dokonavými slovesy, jsou především kompatibilní s kontexty sekvenčního řazení, jelikož je jednoduše interpretujeme jako diskrétní body v řetězci. Dále pak často konečný cíl (telos) dosažený v jednom predikátu připravuje podmínky, které jsou nutné pro následující predikát: např. nejdříve otevřeme dveře a pak vstoupíme, n. nejdříve zapneme počítač a pak spustíme e‑mail. Bez „výsledku“ otevřených dveří n. zapnutého počítače by nemohla následující činnost nastat: kvalitativní změna vyjádřená prvním predikátem je nutnou podmínkou pro predikát druhý. Jako výsledek rozpracování těchto myšlenek a pozorování, že pro dokonavý vid existuje ve východoslovanských jaz. obecně větší závislost na časových vztazích než v jaz. západoslovanských, ✍Dickey (2000) navrhl diferenční „východo‑západní teorii vidu“, podle níž je v západoslovanských jaz. (podle něho v češtině, slovenštině, lužické srbštině a slovinštině) definujícím rysem dokonavého vidu celost, zatímco ve východoslovanských jazycích (podle něho v běloruštině, bulharštině, ruštině a ukrajinštině) je nutný další rys „časové určitosti“. Tyto rysy zobrazují schémata 1 a 2 (Dickey): pro západoslovanské jaz. je dostačující rys celosti, zatímco východoslovanské jaz. dále vyžadují, aby bylo možné událost v kontextu jednoznačně lokalizovat a aby ji bylo možné odlišit od situací v předcházejících a následujících časových intervalech. Polština a bosenština‑chorvatština‑srbština jsou přechodné jaz., poněvadž vykazují vlastnosti obou typů.

1. Totality: The Semantic Prototype of the Western Perfective

2. Temporal Definiteness: The Semantic Prototype of the Eastern Perfective

Jako záležitost „perspektivy“ je vid silně ovlivněn faktory vztahujícími se k danému diskurznímu kontextu (viz ✍Thelin, 1990). V narativním diskurzu existuje tendence k tomu, aby charakterizace, popisy a další podkladové prvky s  podkladovou kontinuitou smyslu byly vyjádřeny nedokonavým videm, zatímco dokonavý vid vyjadřuje události, které posunují děj n. jej aktualizují (✍Dickey & Kresin(ová), 2009; ✍Hopper, 1982; ✍Nekula, 1995). Např. Erben na začátku pohádky Dlouhý, Široký a Bystrozraký nejdříve představí hlavní postavy nedokonavými slovesy býtmít: Byl jeden král, a byl už starý a neměl než jednoho syna. Tato nedokonavá slovesa poskytují neměnné pozadí děje. Děj se začne posouvat vpřed, jakmile si král k sobě zavolá svého syna; toto předvolání je vyjádřeno dokonavým slovesem: Jednou toho syna k sobě povolal a řekl mu… Podkladové informace se často spojují se simultánností a aktualizující informace jsou spojovány se sekvenčním řazením, přičemž je každá z hlavních událostí příběhu ukončena před začátkem další události (nejdříve si král zavolá svého syna a pak, jakmile je předvolání úspěšně dokončeno, na něj promluví).

Diskurzní záležitosti mohou být specifické pro každý jazyk. Např. opakování lze konceptualizovat dvěma způsoby: (1) jako proces vyššího řádu sestávající se z několika dějových instancí stejného typu (přičemž se pozornost soustřeďuje na typ situace spíše než na individuální případy, tedy upřednostňuje se úroveň „makroudálosti“), (2) pomocí jednoduché reprezentativní instance (přičemž se pozornost soustřeďuje na individuální případ v „podudálosti“); viz ✍Timberlake (1982). Č. vykazuje větší tendenci než ruština k upřednostňování dokonavého vidu v kontextech opakování, což je v souladu s její obecně větší tendencí k singularizaci nominálních a verbálních prvků: Každý sem přijde s něčí vizitkou / Vse prijezžajut sjuda s čej-nibud´ vizitnoj kartočkoj (příklad z Čapkovy hry RUR, citovaný z ✍Kresin(ové), 2000; viz též ✍Dickey, 2000; ✍Stunová, 1993; a další). V tomto příkladu, vezmeme‑li v úvahu hloubkovou teličnost slovesa „přijít“, č. upřednostňuje dokonavý vid (výsledné objevení se vizitky někoho důležitého). Oproti tomu si v r. „řádově vyšší“ makrokontext opakování vynucuje užití nedokonavého slovesa, což je v souladu s absencí rysu „časové určitosti“, který je vlastní východoslovanskému dokonavému vidu (✍Dickey, 2000).

Díky dalšímu rysu „časové určitosti“ spojovanému s východoslovanským dokonavým videm mají tyto jaz. v kontextech sekvenčního řazení větší tendenci k užití dokonavého vidu než jazyky západoslovanské (viz ✍Dickey, 2000). Sekvenční řazení poskytuje časový kontext, v němž je daný predikát jedinečně situován, a tak je i kvalitativně jiný než sousední predikáty. Tento smysl časové určitosti může ve východoslovanských jaz. vést k užití dokonavého slovesa, a to i když je podkladová činnost atelická: české Sedl si a psal / začal psát × ruské On sel i *pisal / stal pisat´; viz ✍Dickey (2000) a další; viz také ↗vid a čas v kontextu.

Vid lze také užít jako pragmatický prostředek pro vyjádření prvků postoje mluvčího k jeho sdělení n. k adresátovi. Např. v následujícím minimálním páru se opakování slovesného predikátu kombinuje s inherentní modalitou dokonavého neminulého času za účelem vyvolat dojem zdůraznění, jako kdyby se popírala jakákoliv možná realizace činnosti v jakémkoliv okamžiku v budoucnosti: V současné době se do těch nejvyšších nepouštímeimpf a taky nepustímepf. Nedokonavý minulý čas se v č. často užívá při výtkách: Proč jsi mu to říkal/dával? V tomto kontextu pragmatická funkce výtky potlačuje obvyklé vidové parametry, jimiž by si jednoduchý čin dávání normálně vynucoval dokonavý vid. Místo toho je užit nedokonavý vid pro zdůraznění faktu, že se celý proces neměl stát. Podobně mají i negované imperativy ojedinělých, vázaných událostí tendenci být vyjádřeny nedokonavým videm, pokud není imperativ varováním před možným neočekávaným a nechtěným výsledkem: Vezmi to / Neber to, ale Nezapomeň deštník, dnes asi bude pršet (viz např. ✍Karlík & Nübler, 1998). Podobně se v některých slovanských jazycích pozvání vyjadřuje pomocí nedokonavých tvarů (Заходите! Садитесь!), které dodávají pocit volby. Odpovídající dokonavé tvary by byly považovány za příliš přímé, a tedy nemístné a nezdvořilé. Tyto kontextuálně vázané pragmatické efekty výběru vidu jsou specifické pro každý jaz.

Literatura
  • Agrell, S. Aspektänderung und Aktionsartbildung beim polnischen Zeitworte, 1908.
  • Arsenijević, B. Inner Aspect and Telicity: The Decompositional and the Quantificational Nature of Eventualities at the Syntax‑Semantics Interface. PhD. diss., Leiden University, 2006.
  • Avilova, N. S. Vid glagola i semantika glagol’nogo vida, 1976.
  • Babko‑Malaya, O. Zero Morphology: A Study of Aspect, Argument Structure, and Case. PhD. diss., Rutgers University, 1999.
  • Baker, M. C. Incorporation: A Theory of Grammatical Function Changing, 1988.
  • Berger, T. Perfektivierung durch Präfix im Tschechischen ‒ vermeintliche und tatsächliche Besonderheiten. WSA 67, 2011, 33‒52.
  • Birkenmaier, W. Aspekt, Aktionsart und nominale Determination im Russischen. ZfSP 34, 1977, 398‒417.
  • Biskup, P. Prefixes as Prepositions and Multiple Cases. In Zybatow, G. & U. Junghanns ad. (eds.), Studies in Formal Slavic Phonology, Morphology, Syntax, Semantics and Information Structure. Proceedings of FDSL 7, Leipzig 2007, 2009, 3‒17.
  • Biskup, P. (Nicht‑)Kompositionale Präfixe im Polnischen. In Pitsch, H. (ed.), Linguistische Beiträge zur Slavistik. XXI. JungslavistInnen‑Treffen in Göttingen, 13.‒15. September 2012, 2014, 31‒53.
  • Błaszczak, J. The NOM/GEN “Subject” Puzzle in Polish. In Kosta, P. & L. Schürcks (eds.), Linguistic Investigations into Formal Description of Slavic Languages, 2007, 127‒146.
  • Bondarko, A. V. Vid i vremja russkogo glagola, 1971.
  • Borer, H. Structuring Sense, 2005.
  • Borik, O. Aspect and Reference Time. PhD. diss., Utrecht University, 2002.
  • Brown, S. The Syntax of Negation in Russian, 1999.
  • Bybee, J. & R. Perkins ad. The Evolution of Grammar. Tense, Aspect, and Modality in the Languages of the World, 1994.
  • Comrie, B. Aspect. An Introduction to the Study of Verbal Aspect and Related Problems, 1976.
  • Dahl, Ö. Tense and Aspect Systems, 1985.
  • Dahl, Ö. (ed.) Tense and Aspect in the Languages of Europe, 1998.
  • Daneš, F. Poznámky k slovesnému vidu z hlediska sémantického. In Safarewicz, J. (ed.), Opuscula Polono‑Slavica, 1979, 87‒94.
  • Demirdache, H. & M. Uribe‑Etxebarria. The Syntax of Temporal Relations. A Uniform Approach to Tense and Aspect. In Curtis, E. & J. Lyle ad. (eds.), Proceedings of the 16th West Coast Conference on Formal Linguistics, 1997, 145‒159.
  • Demirdache, H. & M. Uribe‑Etxebarria. The Primitives of Temporal Relations. In Martin, R. & D. Michaels ad. (eds.), Step by Step: Essays on Minimalist Syntax in Honor of Howard Lasnik, 2000, 157‒186.
  • den Dikken, M. On the Functional Structure of Locative and Directional PPs. In Cinque, G. & L. Rizzi (eds.), Mapping Spatial PPs: The Cartography of Syntactic Structures, 2010, 74‒126.
  • de Swart, H. Verbal Aspect. In Binnick, R. I. (ed.), The Oxford Handbook of Tense and Aspect, 2012, 752‒780.
  • Dickey, S. Parameters of Slavic Aspect. A Cognitive Approach, 2000.
  • Dickey, S. & S. Kresin. Verbal Aspect and Negation in Russian and Czech. Russian Linguistics 33, 2009, 121‒176.
  • Dimitrova‑Vulchanova, M. Verb Semantics, Diathesis and Aspect, 1999.
  • Dočekal, M. & I. Kučerová. Semantic Competition over Morphological Representations. In Brandt, P. & E. Fuß (eds.), Repairs: The Added Value of Being Wrong, 2013, 31‒55.
  • Dostál, A. Studie o vidovém systému v staroslověnštině, 1954.
  • Dowty, D. Word Meaning in Montague Grammar, 1979.
  • Eckert, E. A Contrastive Study of Czech and Russian Aspect. PhD. diss., Univ. Berkeley, 1984.
  • Endresen, A. & L. A. Janda ad. Russian ‘Purely Aspectual’ Prefixes: Not so ‘Empty’ After All?, Scando‑Slavica 58, 2012, 231‒291.
  • Esvan, F. Aspect verbal et détermination nominale en tchèque. In Morabito, R. (ed.), Studi in onore di Riccardo Picchio, Napoli, 2003, 143‒160.
  • Esvan, F. Vidová morfologie českého slovesa, 2007.
  • Esvan, F. Notes sur l’usage de l’aspect verbal dans les subordonnées temporelles au passé en tchèque. In Bertolissi, S. & R. Salvatore (eds.), Forma formans. Studi in onore di B. A. Uspenskij, 2010a, 179‒191.
  • Esvan, F. Poznámky k adaptaci sloves cizího původu v češtině. In Bičan, A. & J. Klaška ad. (eds.), Karlík a továrna na lingvistiku, 2010b, 125‒137.
  • Esvan, F. Tipologia e inventario dei verbi con prefisso vuoto in ceco. Studi di linguistica slava: strutture e uso. In Bonola, A. & P. C. Ramusino ad. (eds.), Studi italiani di linguistica slava. Strutture, uso e acquisizione, 2014, 47‒56.
  • Fielder, G. The Semantics and Pragmatics of Verbal Categories in Bulgarian, 1993.
  • Filip, H. Aspect, Eventuality Types and Noun Phrase Semantics, 1999.
  • Filip, H. The Quantization Puzzle. In Pustejovsky, J. & C. Tenny (eds.), Events as Grammatical Objects, 2000, 3‒60.
  • Filip, H. Prefixes and the Delimitation of Events. JSL 11, 2003, 55‒101.
  • Filip, H. Events and Maximalization. In Rothstein, S. (ed.), Theoretical and Crosslinguistic Approaches to the Semantics of Aspect, 2008, 217‒256.
  • Filip, H. Lexical Aspect. In Binnick, R. I. (ed.), The Oxford Handbook of Tense and Aspect, 2012, 721‒751.
  • Forsyth, J. A Grammar of Aspect. Usage and Meaning in the Russian Verb, 1970.
  • Galton, H. Slovesný vid a čas. SaS 30, 1969, 1‒10.
  • Gehrke, B. Ps in Motion: On the Semantics and Syntax of P Elements and Motion Events. PhD. diss., Utrecht University, 2008.
  • Giorgi, A. & F. Pianesi. Tense and Aspect. From Semantics to Morphosyntax, 1997.
  • HMČ, 1986.
  • Hopper, P. J. (ed.) Tense-Aspect: Between Semantics and Pragmatics, 1982.
  • Chromý, J. Impact of Tense on the Interpretation of Bi‑Aspectual Verbs in Czech. Studie z aplikované lingvistiky / Studies in Applied Linguistics 5, 2014, 87‒97.
  • Isačenko, A. V. Grammatičeskij stroj russkogo jazyka v sopostavlenii s slovackim. Morfologija 2, 1960a.
  • Isačenko, A. V. Slovesný vid, slovesná akce a obecný charakter slovesného děje. SaS 21, 1960b, 9‒16.
  • Isačenko, A. V. Die russische Sprache der Gegenwart. Formenlehre, 1962.
  • Jabłońska, P. When the Prefixes Meet the Suffixes. Nordlyd 32.2, 2004, 363­‒401.
  • Jakobson, R. Zur Struktur des russischen Verbums. In Charisteria Gvilelmo Methsio qvinqvagenario a discipulis et Circuli Linvistici Pragensis sodalibus oblata, 1932, 74‒84.
  • Jakobson, R. Beitrag zur allgemeinen Kasuslehre. Travaux du Cercle Linguistique de Prague 6, 1936, 240‒288.
  • Jakobson, R. Selected Writings 2, 1971, 3‒15.
  • Jakobson, R. Russian und Slavic Grammar, 1984, 41‒58.
  • Janda, L. A Metaphor in Search of a Source Domain: The Categories of Slavic Aspect. Cognitive Linguistics 15, 2004, 471‒527.
  • Jindra, V. Vývojová dynamika obouvidových sloves cizího původu na základě korpusových dat. SaS 69, 2008, 192‒210.
  • Karlík, P. & N. Nübler. Negace a vid českého imperativu. In Karlík, P. & M. Krčmová (eds.), Jazyk a kultura vyjadřování, 1998, 159‒166.
  • Klein, W. Time in Language, 1994.
  • Klein, W. A Time‑Relational Analysis of Russian Aspect. Lg 71, 1995, 669‒695.
  • Komárek, M. Prefixace a slovesný vid (K prefixům prostě vidovým a subsumpci). SaS 45, 1984, 257‒267.
  • Komárek, M. Ke vztahu mezi videm a tzv. způsoby slovesného děje. In Č‑US 4, 2002, 135‒140.
  • Kopečný, F. Morfologické prostředky vidové v nynější češtině. In Kellner, A. (ed.), Pocta Fr. Trávníčkovi a F. Wollmannovi, 1948, 240‒252.
  • Kopečný, F. Slovesný vid v češtině, 1962.
  • Kopečný, F. Nový výměr nedokonavosti českých sloves? 61, 1977, 185‒189.
  • Kopitar, B. Grammatik der slavischen Sprachen in Krain, Kärnten und Steyermark, 1808.
  • Kosta, P. Prohibitiv und Präventiv im Slavischen (Zur Grammatik, Semantik und Pragmatik des verneinten Imperativs unter besonderer Berücksichtigung des Russischen, Tschechischen und Südslavischen). In Grünberg, K. & W. Potthoff (eds.), Ars Philologica, 1999, 283‒294.
  • Kresin, S. Aspect, Singularization, and Pluralization in Czech and Russian. Slavic and East European Journal 44, 2000, 393‒412.
  • Krifka, M. Nominal Referenz und Zeitkonstitution. Zur Semantik von Massentermen, Pluraltermen und Aspektklassen, 1989.
  • Krifka, M. Thematic Relations as Links between Nominal Reference and Temporal Constitution. In Sag, I. A. & A. Szabolcsi (eds.), Lexical Matters, 1992, 29‒53.
  • Kučera, H. Semantic Model of Verbal Aspect. In Flier, M. S. (ed.), American Contributions to The Ninth International Congress of Slavists 1, Linguistics, 1983, 171‒184.
  • Langacker, R. Foundations of Cognitive Grammar, 1987.
  • Langacker, R. The English Present Tense. English Language and Linguistics 5, 2001, 251‒272.
  • Maslov, J. S. Glagol’nyj vid v sovremennom bolgarskom literaturnom jazyke (značenije i upotreblenije). In Voprosy grammatiky bolgarskgo literaturnogo jazyka, 1959a, 157‒312.
  • Maslov, J. S. Zur Entstehungsgeschichte des slawischen Verbalaspekts. ZfSP 4, 1959b, 560‒568.
  • Mathesius, V. Čeština a obecný jazykozpyt, 1947, 195‒202.
  • 2, 1986.
  • Mehlig, H. R. Aspect and Bounded Quantity Complements in Russian. In Rothstein, S. D. (eds.), Theoretical and Crosslinguistic Approaches to the Semantics of Aspect, 2008, 257–290.
  • Miklošič, F. Vergleichende Grammatik der slavischen Sprachen IV: Syntax, 1868‒1874.
  • Nekula, M. Textové funkce německého členu a českého vidu. In Karlík, P. & J. Pleskalová ad. (eds.), Pocta Dušanu Šlosarovi, 1995, 213‒222.
  • Němec, I. Kategorie determinovanosti a indeterminovanosti jako základ slovanské kategorie vidu. Sl 25, 1956, 496‒534.
  • Němec, I. Genese slovanského systému vidového, 1958.
  • Nübler, N. Untersuchungen zu Aktionsart und Aspekt im Russischen und Tschechischen (am Beispiel der mit na‑ präfigierten Verben), 1992.
  • Paducheva, E. On Non‑Compatibility of Partitive and Imperfective in Russian. ThL 24, 1998, 73‒82.
  • Panevová, J. & E. Benešová ad. Čas a modalita v češtině, 1971.
  • Panevová, J. & P. Sgall. Slovesný vid v explicitním popisu jazyka. SaS 33, 1972, 294‒303.
  • Panevová, J. Formy a funkce ve stavbě české věty, 1980.
  • Panzer, B. Die Begriffe „Aktualität“ und „Nichtaktualität“ in der Aspekt‑ und Tempustheorie des Slavischen. In Schmaus, A. (ed.), Aus der Geisteswelt der Slaven, 1967, 68‒81.
  • Paslawska, A. & A. von Stechow. Perfect Readings in Russian. In Alexiadou, A. & M. Rathert ad. (eds.), Perfect Explorations, 2003, 307‒362.
  • Pereltsvaig, A. On Accusative Adverbials in Russian and Finnish. In Alexiadou, A. & P. Svenonius (eds.), Adverbs and Adjunction. Linguistics in Potsdam 6, 2000, 155‒176.
  • Pesetsky, D. & E. Torrego. Tense, Case, and the Nature of Syntactic Categories. In Guéron, J. & J. Lecarme (eds.), The Syntax of Time, 2004, 495‒539.
  • Piñón, Ch. J. Accumulation and Aspectuality in Polish. In M. Gonzàles (ed.), Proceedings of the North East Linguistic Society, 1994, 491‒506.
  • Piñón, Ch. J. An Ontology for Event Semantics, PhD. diss., Stanford University, 1995.
  • PMČ, 1995.
  • Poldauf, I. Mechanismus slovesných vidů v nové češtině. ČČF 1, 1942, 1‒9.
  • Poldauf, I. Spojování s předponami při tvoření dokonavých sloves v češtině. SaS 15, 1954, 49‒65.
  • Poldauf, I. Ještě k „prostě vidovým předponám“. SaS 17, 1956, 169‒174.
  • Poldauf, I. Souhrnný pohled na vid v nové češtině. SaS 25, 1964, 46‒56.
  • Poldauf, I. Neaktuálnost jako gramatická kategorie českého slovesa? SaS 27, 1966, 23‒28.
  • Poldauf, I. Verbal Aspect. A Slavonic‑English Comparison. In Anderson, J. (ed.), Language Form and Linguistic Variation, 1982, 307‒319.
  • Ramchand, G. C. Time and the Event: The Semantics of Russian Prefixes. Nordlyd 32.2, 2004, 323‒361.
  • Reichenbach, H. Elements of Symbolic Logic, 1947.
  • Richardson, K. Case and Aspect in Slavic, 2007.
  • Ritter, E. & S. T. Rosen. Topic or Aspect. In Kempchinsky, P. & R. Slabakova (eds.), Aspectual Inquiries, 2005, 21‒39.
  • Romanova, E. Constructing Perfectivity in Russian. PhD. diss., University of Tromsø, 2006.
  • Rozwadowska, B. & E. Willim. The Role of the Accusative/Partitive Alternation in Aspectual Composition in Polish. Poznań Studies in Contemporary Linguistics 39, 2004, 125‒142.
  • Růžička, R. Der russische Verbalaspekt. Russischunterricht, 1952, 161–169.
  • Sacker, U. Aspektueller und resultativer Verbalausdruck im Französischen, Italienischen, Russischen und Deutschen, 1983.
  • , 1998.
  • Schoorlemmer, M. Participial Passive and Aspect in Russian. PhD. diss., Utrecht University, 1995.
  • Schuyt, R. The Morphology of Slavic Verbal Aspect, 1990.
  • Schwall, U. Aspektualität. Eine semantisch-funktionelle Kategorie, 1991.
  • Slabakova, R. Bulgarian Preverbs: Aspect in Phrase Structure. Lgs 35, 1997, 673‒704.
  • Slabakova, R. Telicity in the Second Language, 2001.
  • Slabakova, R. What is So Difficult about Telicity Marking in L2 Russian? Bilingualism: Language and Cognition 8, 2005, 63‒77.
  • Smith, C. S. The Parameter of Aspect, 1991.
  • Stunová, A. A Contrastive Study of Russian and Czech Aspect: Invariance vs. Discourse. PhD. diss., Univ. Amsterdam, 1993.
  • Svenonius, P. Slavic Prefixes Inside and Outside the VP. Nordlyd 32.2, 2004, 205‒253.
  • Szucsich, L. Nominale Adverbiale im Russischen. Syntax, Semantik und Informationsstruktur, 2002.
  • Šlosar, D. Slovotvorný vývoj českého slovesa, 1981.
  • Šlosar, D. Záporný imperativ redivivus. In Bičan, A. & J. Klaška ad. (eds.), Karlík a továrna na lingvistiku, 2010, 402‒405.
  • Šmilauer, V. Hovory o českém jazyce, 1940, 65‒79.
  • Štícha, F. Sekundární imperfektiva v současné češtině: systémovost, úzus, gramatičnost. In Karlík, P. & J. Pleskalová (eds.), Život s morfémy, 2004, 151‒160.
  • Tatevosov, S. Intermediate Prefixes in Russian. In FASL 16, 2008, 423‒445.
  • Thelin, N. B. Aspekt und Aktionalität im Russischen. WS 25, 1980, 428‒440.
  • Thelin, N. B. Verbal Aspect in Discourse: On the State of the Art. In Thelin, N. B. (ed.), Verbal Aspect in Discourse, 1990, 3‒88.
  • Timberlake, A. Invariance and the Syntax of Russian Aspect. In Hopper, P. J. (ed.), Tense‑Aspect: Between Semantics and Pragmatics, 1982, 305‒331.
  • Travis, L. Articulated vPs and the Computation of Aspectual Classes. In Kempchinsky, P. & R. Slabakova (eds.), Aspectual Inquiries, 2005, 21‒39.
  • Trost, K. Die Funktionen der Präfigierung im System von Aktionsart und Aspekt im Russischen. In Freidhof, G. & P. Kosta ad. (eds.), Studia slavica in honorem viri doctissimi Olexa Horbatsch 2, 1983, 200‒228.
  • Trost, K. Die Funktionen der Suffigierung im System von Aktionsart und Aspekt im Russischen. In Gierke, W. & H. Jachnow (eds.), Aspekte der Slavistik, 1984, 252‒270.
  • van Hout, A. Acquiring Telicity Crosslinguistically: On the Acquisition of Telicity Entailments Associated with Transitivity. In Bowerman, M. & P. Brown (eds.), Crosslinguistic Perspectives on Argument Structure: Implications for Learnability, 2008, 255‒278.
  • Vendler, Z. Verbs and Times. The Philosophical Revue 66, 1957, 143‒160.
  • Verkuyl, H. J. On Compositional Nature of the Aspects, 1972.
  • Verkuyl, H. J. Aspectual Classes and Aspectual Composition. Linguistics and Philosophy 12, 1989, 39‒94.
  • Verkuyl, H. J. A Theory of Aspectuality. The Interaction between Temporal and Atemporal Structure, 1993.
  • Verkuyl, H. J. Aspectual Issues. Structuring Time and Quantity, 1999.
  • Veselovská, L. & P. Karlík. Analytic Passives in Czech. ZfSl 49, 2004, 163‒236.
  • Veselý, L. Gramatické studie 1. Příspěvky k české aspektologii, 2014.
  • VT, 1985.
  • Wierzbicka, A. On the Semantics of Verbal Aspect in Polish. In To Honor Roman Jakobson: Essays on the Occasion of his Seventieth Birthday, 11 October 1966, 1967, 2231‒2249.
  • Zybatow, G. & P. Biskup. Verbal Prefixation in Slavonic: A Minimalist Approach. In Müller, P. O. ad. (eds.), HSK Word-Formation. An International Handbook of the Languages of Europe, v tisku.
  • Viz též Teličnost, Determinovanost, Iterativnost, Způsob slovesného děje, Terminativnost, Vid a čas v kontextu.
  • Viz také bibliografii o vidu a jevech s videm asociovaných (http://utsc.utoronto.ca/).
Citace
Norbert Nübler (1), Petr Biskup (2), Susan Kresin (3) (2017): VID. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/VID (poslední přístup: 23. 11. 2024)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka